Přeskočit na hlavní obsah

Příspěvky

Český ráj 2015

A tak se Johanka sbalila a odjela poznávat zase další kout Čech. No dobře. Taková novinka to letos nebyla. Už minulé prázdniny jsem trávila týden v Českém ráji, tenkrát na Hrubé skále. Letos jsme jsme přesunuli jenom o pár kilometrů dál. A měli jsme se báječně. Chodili jsme na dlouhé procházky, jeli na výlet do Prahy, už zase, letěli letadlem a málem jsem se nedobrovolně koupala v pekelně studené Jizeře. Hlavně jsem celý týden NIC nedělala. Školu, blížící se tábor a všechno ostatní jsem úspěšně hodila za hlavu. Nejraději bych to tam teda nechala i teď, ale co už. 
Z výletu jsem si přivezla asi tisíc fotek, v počítači mi zůstali volné 2 Gb paměti. A vážně nevím, kdo to bude třídit. A mazat. Protože to je činnost, kterou já absolutně nesnáším. 5 let jsem ji úspěšně oddalovala, teď jsem, zdá se, nadobro v háji. Parádička. Každopádně bych vám ráda ukázala alespoň malou ukázku, kterou si prozatím šetřím na instagram. Klasické, reportážní, možná budou, pokud se mi k nim bude chtít psát pop…
Nejnovější příspěvky

Praha, červenec 2015

Tak, bez Prahy jsem vydržela přesně 10 dnů. Pěkné, ne? No, dobře, rozhodně to nebylo tak, že bych bez našeho hlavního města vážně nemohla vydržet. Ještě pořád si užívám vesnice. Tentokrát jsem se tam vydala s tetou a sestřenkami na obyčejný dvoudenní výlet. Po delší době jsem si tak prošla typicky turistické trasy a lákadla, kterým se popravdě už dost vyhýbám. Ne, že by se mi historická část Prahy nelíbila, naopak. Ale když tam člověk chodí každou chvíli, tak ho to přece jenom po čase přestane bavit. Každopádně bylo fakt poznat, že jsou prázdniny. Mám pocit, že celé Evropě ruplo v bedně a všichni se rozhodli zajet si na dovču k nám do Česka. Zrovna, když tam jedeme my. Je šílené, jak je tam najednou plno. Ne, že by v zimě nebylo, ale teď je tam lidí několikanásobně víc. Nedokážu si představit větší destinace, jako Londýn, nebo třeba New York... To musí být teprv na zbláznění.

Do Prahy jsme přijely kolem deváté hodiny. Jestli jste z východní části Česka a chystáte se vlakem, určitě do…

Jasno, místy bouřky.

Rok se s rokem sešel... Ne? Dobře.
Upřímně, byla jsem docela překvapená, když jsem heslo do blogového systému naťukala hned napoprvé. Tedy, do systému blog.cz. V googlu jsem naštěstí přihlášená permanentně kvůli mailu. Do administrace se taky občas podívám, tak jednou za měsíc. Napíšu pár řádků, když si uvědomím, že vlastně nevím o čem psát. A to nevím ani teď. Párkrát jsem přemýšlela, že blog prostě smažu, že si za blogováním definitivně zabouchnu zadní vrátka. Jenomže to nějak nejde. Mimochodem, všimli jste si, jak je složité pro většinu lidí definitivně zavřít zadní vrátka? Udělat rozhodnutí, ze kterého nebudou mít možnost vycouvat. Na jednu stranu, každý má rád jistotu. Ale na druhou, k čemu je takové rozhodnutí, když se člověk lekne sebemenšího problému a za jedinou možnou strategii považuje čelem vzad a úprk? Je šance, že se ten člověk posune někdy o větší kousek dál? 
Ale to jsem trochu odbočila. Poslední dobou jsem začala trochu víc fotit. Neříkám to proto, že bych se chtěla n…

Úsměv

Kdybych psala před pár hodinami, byl by celý tento text pravděpodobně taková ta přeslazená kaše o tom, jak jsem nadšená, že jsem znova v Praze a ve škole (což o to, to jsem, ale představte si to, věřili byste mi?) Není to ale tak dávno, co se stala ‚věc‘, díky které se mi krev začala vařit docela bez problému. To, že dochvilnost není zrovna moje druhé jméno, tak to ví 98% známých. A tak se stalo, že mi poprvé v životě ujel autobus. Dost důležitý autobus. Nejvtipnější na tom ale je, že tentokrát to nebyla moje chyba. Z kolejí jsem vyšla s dostatečným předstihem, mnohem dřív, než chodívám normálně. Jenomže na zastávce bylo už poněkud větší množství lidí. Po chvilce jsem pochopila proč. 5, 10, 15, 20 minut… a autobus nikde. Nahoru, do Suchdola, jezdily jedna radost, ale dolů ani jedena ze dvou linek. Když teda autobus už přijel (a fakt skoro po půl hodině), tak první tři byly tak narvané, že se do nich nikdo neměl šanci vejít. Natož tak s obrovitým batohem na zádech. Takže jsem se vlezla…

Malé velké radosti no.14

Abych pravdu řekla, docela jsem váhala, jestli radosti po dlouhé době zveřejnit nebo ne. Což o to, mám volno, takže radostí je víc než kdykoliv jindy. Ale je tu malé ale... Strašně mě potěšilo, že si nějaká slečna i po roce přečetla první dvě kapitoly povídky, které jsem tu kdysi zveřejnila a zanechala mi moc milý komentář, že by si moc ráda přečetla i další. Měla jsem jich napsaných cca 10, tak jsem se rozhodla, že je poopravím a začnu publikovat. Jenomže ve složkách jsem kapitoly prostě nemohla najít. Pamatovala jsem si, že jsem je zveřejňovala i na jistém koňském blogu, kde jsem docela dlouho dobu adminovala. Těšila jsem se, že si povídku opět přečtu a vrátím se trochu do děje a snad mě chytne znovu i to zapálení do psaní. Jenomže ať jsem hledala, jak jsem hledala, ona povídka tam prostě nebyla. Slečna, co je adminkou teď ji prostě smazala. Stejně jako spoustu dalších mých článků. I když nebyla kompletní, četlo ji spousta lidí a milé komentáře, co mi tam tehdy zanechaly, mě dokáza…

Jdeme táborovat!

Blog, neblog. Mám pocit, že když mám konečně chuť přispívat, tak jde čas těžce proti mně. Někteří možná vědí, že minulé roky jsem se pravidelně zúčastňovala vesnického tábora jako vedoucí. Pokračuju v tom i letos. A vzhledem k tomu, že jsem ještě donedávna měla zkouškové období, tak letos věci dodělávám vyloženě last minute. Nejhorší je, že u toho sedím už pěknou dobu a pořád mám pocit, že nemám vůbec nic. Minimálně do soboty do večera musím všechno stihnout, abych to v neděli mohla na poslední schůzce odevzdat. Snažím se zorientovat v programu jednotlivých dnů, pomalu tvořím všechno, co mám zapsané a snažím si vzpomenout na to, co jsem si nezapsala. Navíc zjišťuju, že zatím nemám ani lékařské potvrzení, ani výpis z trestního rejstříku. A stihněte to za dva dny, když máte ještě pomáhat na poli. Těším se tam, strašně moc. Ale ten čas do pondělí bych velmi ráda přeskočila.
Ale tábor samotný mám už moc ráda. Ten, na který jedu, je pouze příměstský, což mě občas docela mrzí. Strašně ráda…

Změny?

Docela jsem přemýšlela nad tím, co s blogem vůbec bude dál. Nebudeme si kecat, že jsem na něj za poslední půlrok čas neměla. Spíš se mi ukázkově dařilo jej ignorovat. Občas jsem si vzpomněla, napsala pár řádek, které jsem následně uložila do rozepsaných a už jsem se o to dál nezajímala. To, že mě to zpětně docela mrzí je už věc druhá a čistě můj problém. Ale vzhledem k tomu, že prázdniny letos nemám pracovní, tak si myslím, že by bylo docela fajn i něco dělat. Myslím tím něco smysluplného, což blog, podle mě, docela i splňuje. Hlavně proto, že se moc ráda vracím ke svým starým článkům a znova si je pročítám.

Navíc, blog je podle mě ideální příležitost, jak sdělit ostatním moje myšlenky. Ukázat, co je podle mě problém, z jakého úhlu pohledu se na věc dívám já a co si o ní myslím. Neříkám, že to tu bude číst nějaké kvantum lidí. Ono někdy dost stačí, když si to přečtou dva, tři. Navíc velice ráda čtu komentáře a zjišťuju tak, jaký je váš názor. Občas mi taky pomáhá dotvořit ten můj.

Zm…